D. Genpo Merzel o Big Mind/Big Heart


Nefunkční firma

Představte si svou bytost – právě tohle tělo, mysl a ducha – jako firmu. Jako třeba General Motors, Ford nebo IBM. Jste firma, která má spoustu zaměstnanců, a přitom ani jeden z nich nezná svou pozici, nezná svůj popis práce, neví, co je hlavní produkt firmy, kdo je generální ředitel, a nikdo z nich neví, jaká je jeho funkce. A aby to nebylo tak jednoduché, tak si každý zaměstnanec myslí, že šéf je právě on a všichni ostatní zaměstnanci pracují pro něj.

A aby to bylo ještě složitější, tak ta firma se neustálé proměňuje. Zaměstnanci jsou propouštěni, noví zaměstnanci jsou přijímáni. A nezdá se, že by to měl kdokoliv pod kontrolou. Také produkt se neustále mění. Jednou to mohou být automobily, příště náklaďáky, pak lodě, potom letadla a potom možná zase auta. A takhle to jde pořád dál a dál. Také se stále mění název firmy. V „této konkrétní firmě“ bylo jméno změněno mnohokrát. Nejdřív se jmenovala Dennis, potom Sebastian, následně Genpo, pak Sensei a teď jí říkají Roshi.

Celá firma prochází permanentní proměnou. Je zcela nestálá. Takže jakou to tedy firmu vlastně máme? Firmu značně nefunkční. Před 2600 lety Buddha tuto nefunkčnost nazval dukkha. Sice nepoužil metaforu s firmou, nicméně používal podobné analogie vedoucí ke stejné pointě. Řekl, že dukkha znamená, že je něco zaseknuté. Slovo dukkha bývá obyčejně překládáno jako utrpení, ale ve skutečnosti se kořen toho slova vztahuje k zaseknutému kolu, jehož osa se neotáčí. V té době lidé používali vozy o dvou kolech, a když se jedno kolo nebo celá osa nemohly otáčet, vůz byl zaseknutý, nebo se prostě točil v kruhu. V zásadě řekl, že takový vůz je nefunkční.

Takže podobně jako takový vůz jsme i my nefunkční. Nejhorší na tom všem je, že vzhledem ke skutečnosti, že jsme nikdy nebyli zcela funkční, neuvědomujeme si, jak nefunkční doopravdy jsme. Kdybychom byli jedinkrát zcela funkční, zcela integrovaní, zcela osvobození a volní, pomysleli bychom si: „Byl jsem volný, teď jsem zaseknutý, byl jsem zcela funkční a teď jsem nefunkční.“ Ačkoliv většina z nás takovou skutečnost nikdy nezažila, mnoho lidí prožilo spontánní probuzení – v určitou chvíli dosáhli toho, co Eckhart Tolle popisuje jako „moc přítomného okamžiku“, zkušenost, kdy se dostali za čas a prostor a shledali se osvobozenými. A těmto lidem potom dochází: „Vždyť žiju nefunkčním způsobem 99,9 % času.“ Ale pokud jsme tuto zkušenost nezažili, nikdy si neuvědomíme, že existuje lepší, optimální způsob fungování.

To, co Buddha objevil, bylo, že jsme nefunkční, jakmile se naše porozumění zasekne v jedné perspektivě. Když se kolo (nebo mysl) netočí. Jestliže se ale dokážeme naučit měnit perspektivy tak, že naše mysl není neměnná, tak, že žádné porozumění není považováno za jediné a správné porozumění, potom nejsme zaseknuti, jsme volní. Prostě jednoduchými změnami perspektiv si můžeme uvědomit, že perspektiv existuje nekonečné množství, a to dokonce v jedné jediné místnosti. Změníte-li nepatrně úhel vašeho pohledu dolů nebo nahoru, případně pokud změníte svou polohu, uvidíte, že existuje nekonečné množství perspektiv tohoto jednoho pokoje. A podobně existuje nekonečné množství perspektiv reality. Místo, kde se zasekáváme, je přesvědčení, že existuje pouze jeden správný pohled. V Buddhově učení je Pravý náhled prvním stupněm Ušlechtilé osmidílné stezky. V našem zenovém chápání znamená Pravý náhled mu náhled, což znamená žádný náhled – neulpívání na žádném konkrétním, neměnném náhledu.

Vytěsněné hlasy

Pomocí toho, co jsem nazval Big Mind proces, se můžeme naučit, jak velmi snadné je měnit perspektivy. Každý z nás má nekonečné množství náhledů. Rád říkám, že máme 10 000 stavů mysli. A pokud existuje nějaký stav mysli ve vnějším světě – třeba Krista nebo Buddhy nebo Matky Terezy nebo Hitlera nebo bin Ládina – je také ve mně. Každá emoce, která se objevuje ve světě, je také ve mně. A jak jsem se v letech 1983–84 poprvé díky práci Voice Dialogue doktorů Hala a Sidry Stoneových dozvěděl, tak každá z těchto částí má svůj vlastní hlas. A ve skutečnosti na něj může být nazíráno jako na samostatný hlas, který má svou charakteristickou perspektivu a funkci. A takový hlas chce být vyslyšen, umí se vyjádřit, a může růst a zrát tak, aby se vyvinul do souladu s moudrostí a soucitem. Avšak některé takové části našich já byly vyhozeny z práce. Nazýváme je vytěsněnými hlasy. Někdy ovšem byly z té práci vyhozeny z velmi dobrých důvodů. Nikdo z nás asi nechce vyrvat jídlo z pusy hladovějícího dítěte, takže raději vytěsníme možnost, že jsme schopni být dohnáni do takovéhoto zoufalství. Vytěsníme možnost, že bychom byli schopni šlapat po nemluvňatech, abychom dosáhli na poslední doušek vzduchu v plynové komoře. Vzpomínám si však, že jsem slyšel švýcarskou psychiatričku Elizabeth Küblerovou-Rossovou mluvit o tom, jak jí ti, kdo přežili nacistické koncentrační tábory, vyprávěli, že byli svědky podobných činů páchaných dobrými a milujícími lidmi. A jak si ona sama uvědomila, že má v sobě ten samý potenciál.

Poznání toho, že máme v sobě potenciál toho nejhoršího i nejlepšího, je pro naši práci absolutně nezbytné. A to proto, že při tom narazíme na části našeho já, které byly vytěsněny. Pokud jste si vytěsnili části vašeho já, neznamená to, že je ve vás něco špatného. Pouze nefungujete na plno. Často, když objevíme vytěsněnou část, říkáme: „Tuto vlastnost já vůbec nemám. Já přeci nikdy nemám vztek.“ Nebo: „Nikdy nežárlím, já zkrátka nejsem vůbec žárlivý.“ Anebo ještě lépe: „Já nemám ego, já jsem bez ega, zabývám se meditací již velmi dlouho, zažil jsem velké osvícení, no a teď jsem bez ega.“ Ano, ovšem. Tyto části byly pouze vytěsněny, vyvlastněny či popřeny.

Jakmile byl hlas vytěsněn, stává se zároveň stínem. Pokud je stínem, nevidíme ho sami v sobě, avšak vidíme ho v ostatních. Vidíme tu část v ostatních a nemáme ho rádi. Ve skutečnosti jsme až iritováni, anebo dokonce rozzuřeni. Když vidíme, jak se někdo chová ignorantsky či s předsudky a tento hlas je v nás vytěsněn, jsme pobouřeni. Ve skutečnosti umíme nenávidět ty lidi, kteří nenávidí jiné lidi, tak, že je chceme zabít. Tohle se děje proto, že aspekt předsudku v nás je vytěsněn.

Pokud je hlas vytěsněn, jde do utajení. Jde do podzemí a jediné osobě, které to nedochází (když tvrdím, že nikdy nemám vztek), jsem já sám. Všichni ostatní jsou si vědomi toho, jak jsem neustále rozčílený, ale já to nevidím. Tohle je vytěsněný hlas. Nebo každý vidí, jak v mžiku žárlím, ale já to nevidím. „Já nikdy nežárlím, nikdy nezávidím, každému přeji jenom to nejlepší.“ Skutečně. To samé platí pro narcismus. „Já nejsem narcis, ale ve světě jsou jich zcela jistě spousty. A kamkoliv se podívám, tam nacházím narcistní lidi a všechno se kolem nich točí. Zapojují se do různých duchovních nauk, jako třeba zen, kde kontemplují o svých pupcích a jsou to neskuteční narcisové. A já přece nejsem narcistní, žiju normální život, pracuju a dělám důležité věci.“

Nicméně jakmile popřejeme vytěsněným částem sluchu, začleníme je zpátky do systému. Je to, jako by byly propuštěny, a tak jsou mimo, organizují stávky, pracují proti firmě. A my ho vezmeme zpátky. Dáme mu popis práce a najednou je z něj milý chlapík. Má zájem dělat svou práci opravdu dobře, fungovat na své optimální úrovni. Když je tam venku, nezaměstnaný, je naštvaný a pracuje proti systému. A my si lámeme hlavu nad tím, proč tak trpíme. Proč není náš život plný štěstí a radosti?

Mohli byste si myslet, že odkrývání těchto vytěsněných hlasů je nepříjemné, trapné nebo ještě něco horšího. Naopak. Ten proces jejich přijímání za vlastní je opravdu docela vzrušující. Ve skutečnosti je to jedna z nejvíce zajímavých věcí, kterou můžete vůbec dělat. Hádám, že je to dokonce více vzrušující, než vyskočit z letadla, ačkoliv zrovna tohle jsem sám nikdy nepodnikl. Ovšem nestane se to všechno okamžitě. Ale jakmile začneme jednou mluvit prostřednictvím vytěsněného hlasu, zahájíme proces reintegrace a ten může nějaký čas trvat. Je to jako zasadit semínko, které musí být zaléváno a živeno, než začne klíčit. Přesto ten důvod, že je to tak vzrušující, je ten, že začínáme sebe sama, naše já, prožívat kompletněji. A neexistuje větší radost než prožívat sebe sama jako plně funkční lidskou bytost.

Přijímání hlasů za vlastní

Potřebujeme tedy nalézt způsob, jak své vytěsněné hlasy můžeme přijmout za vlastní. Občas ten způsob, jak dát vytěsněné části našeho já hlas, spočívá v naslouchání těm, kdo ho nevytěsnili. Měl jsem hlas, který byl zcela vytěsněný po tolik desetiletí, že dokonce i když jsem věděl, že je vytěsněný, nemohl jsem jím mluvit. Jednalo se o hlas potěšení. Vytěsnil jsem ho, když jsem měl v roce 1971 svůj první zenový vhled. Tenkrát jsem si neuvědomoval, že když jsem zažil své první probuzení, vytěsnil jsem celé moře hlasů. Bylo to, jako bych dal „padáka“ celé půlce firmy.

Když jsem o rok později slyšel svého učitele Maezumi Roshiho mluvit o tom, že cvičení zenu není o potěšení nebo o tom být šťastný, byla moje představa o potěšení ještě upevněna. Řeknu vám ještě některé další hlasy, které jsem vytěsnil: konkurenční boj, žárlivost, závist, celou tržní mentalitu – snažení se, usilování, zušlechťování ekonomické, materiální (nikoliv duchovní, samozřejmě). A tak všechno, co jsem vytěsnil, šlo do podzemí a na povrch to vystupovalo nepřímými, skrytými způsoby. Kamkoliv jsem se podíval, tam jsem viděl soutěživé lidi, ambiciózní lidi, viděl jsem lidi dychtící po penězích, slávě a bohatství. A já jsem byl nad tímhle vším. Jediná věc, u které se zdálo, že mi dává vůbec nějaký smysl, bylo lépe poznávat sebe sama a pomáhat ostatním. No, je tohle špatné? Ne. Poškodilo mě to? Ano. Mělo to negativní dopad? Ano.

Asi před pěti lety mi došlo, že nastal čas navázat kontakt se svým hlasem potěšení. Ovšem do té doby jsem slyšel příliš mnoho učitelů, včetně mého vlastního učitele Maezumi Roshiho, říkat, že zenová praxe není o potěšení nebo štěstí, takže ten hlas byl ve mně vytěsněn opravdu důkladně. No a tak jsem se obrátil na svého studenta, u kterého potěšení zjevně vytěsněno nebylo. To, co jsem udělal, bylo velmi mazané a vychytralé. Požádal jsem ho, zdali by mu nevadilo, kdybych ho facilitoval. „Jistě,“ řekl, „klidně mě facilituj.“ Tak jsem tedy řekl: „Dovolil bys mi facilitovat hlas potěšení?“ „Ale, jistě!“ On totiž umí nalézat potěšení v každé situaci. Takže jsem ho požádal, aby mluvil jako hlas potěšení z dobrého jídla. „Dávám si sousto lahodného svíčkového filetu, pane jo, to je dobrota,“ zavzdychá. „Ach, panebože, je tak jemný, tak plný chuti, je to snad nejlepší biftek, jaký jsem kdy….“ Potom ochutnává víno. „Páni, jak skvělé víno. Co to je? Lahev za dvě stě dolarů?!“ „Ne, je za dvacet.“ „Ó můj bože, je tak dobré!“ No a potom si popotáhne ze svého doutníku. „Pane jo, tohle je lepší než jakýkoliv kubánský doutník, co jsem kdy kouřil!“ A takhle pokračoval dál a dál a dál. A já pozorně naslouchal.

Potom jsem mu řekl: „Mohl bys teď facilitovat můj hlas potěšení?“ No a tak to udělal. A já oněměl. A pak jsem začal vzpomínat na to, co říkal. Začal jsem ho imitovat. Prostě jsem začal říkat ta samá slova a netrvalo dlouho, kdy jsem se dostal do tempa a byl jsem schopen nalézt hlas potěšení. Od té doby jsem mnohem šťastnější.

Probouzení hlasů

Nejenom že v sobě máme hlasy, které byly vytěsněny, ale také máme hlasy, které nebyly nikdy přijaty za vlastní. Jinými slovy v sobě máme části, jež doposud nebyly nikdy probuzeny. Zatím jsme nikdy neotevřeli dveře a nepustili je ven, ale i tak tam stále jsou. Jsou tam stejně tak, jako je tam zlost nebo strach nebo žárlivost nebo nenávist nebo radost nebo potěšení. Jsou stejně tak skutečné. Máte uvnitř sebe sama části vašeho já, které toto já přesahují, které já transcendují, jako jsou probuzená mysl, již nazývám „Big Mind – Velká Mysl“, nebo „Big Heart – Velké Srdce“. V červnu roku 1999, po té, co jsem již pracoval s dialogem s určitým hlasem nebo určitou vnitřní částí já, který byla vytěsněna, jsem začal uvažovat o tom, jestli by nebylo možné mluvit k části, která ještě nebyla nikdy probuzena? A to, co jsem ke svému úžasu objevil, bylo, že to možné je. Tím, že požádáme o svolení mluvit s hlasem probuzené mysli, Velké Mysli, nebo probuzeného srdce, Velkého Srdce, nebo čistého vědomí jenom tím, že požádáme o svolení s hlasem mluvit, stáváme se ne-chápající myslí (v japonštině by to bylo přeloženo jako mušo-toku, tedy nemít žádný cíl nebo záměr ve svém sezení zazen). Tohle umožňuje studentovi opravdu sedět šikantaza, tedy jenom sedět. Nebo když pracuje na koanu, požádá o to mluvit s koanem, jako je třeba: „Kdo jsi?“ „Jsem mu.“ Teď jenom sedí jako mu, chodí jako mu, jí jako mu.

Dalo by se říct, že Big Mind proces vytváří příležitost pro facilitovaný vhled do transcendentna. V zenu se pro tento vhled užívá termín kenšo, japonské slovo, které doslova znamená „uvidět svou vlastní skutečnou podstatu“, zkušenost osvícení. Ale dokonce i ty nejhlubší kenšo zkušenosti před daikenšem („velkým osvícením“) jsou pořád jen dočasné. Jsou jako dočasné otevření závěrky fotoaparátu. Cvičení Big Mind procesu nás trénuje udržet tu závěrku fotoaparátu otevřenou tak dlouho, jak chceme. Namísto matného, dočasného, letmého pohledu, jako když sirka škrtne a uhasne ve velké místnosti, nám Big Mind proces skutečně umožňuje udržet Velkou Mysl otevřenou dost dlouho na to, abychom si pokoj prohlédli, abychom se s tím územím opravdu seznámili.

V okamžiku, kdy prohlásím a potvrdím, že já jsem to – já jsem Velká Mysl nebo Velké Srdce nebo Skutečné Já –, od té chvíle se přestávám ztotožňovat se svým já. Teď z ničeho nic se ztotožňuji s něčím novým a čerstvým. A umím nahlédnout a vědět, co to tedy znamená, že já jsem Velká Mysl? Co je to? Je tam nějaká hranice? Je tam omezení? Mám někde nějaký okraj? Něco jako začátek? No a z ničeho nic, jakmile jsem se ztotožnil, řekněme, jako Velká Mysl, si uvědomuji, že zahrnuji a obsahuji všechny věci, že neexistuje nic, co nejsem já.

A tohle je přesně to, co Buddha prohlásil před 2600 lety a co řada moudrých lidí v mnoha duchovních tradicích bez přestání od té doby tvrdí. Ale zároveň se také téměř univerzálně věřilo, že poznání a uvědomění si toho je možné pouze po mnoha letech studia a výcviku. V tomto ohledu Big Mind proces světu nabízí to, co zenová škola vždy nabízela: způsob náhlého a okamžitého probuzení. Ovšem, dokonce i v zenové tradici, která sama sebe nazývá náhlou a okamžitou školou, vždycky existovali lidé, kteří tomu nevěří, kteří si myslí, že to prostě musí trvat mnoho let, což bylo staré buddhistické přesvědčení vycházející z dávné minulosti. Zenová škola po staletí reprezentovala revoluční tvrzení, že jakákoliv moudrost, která se nachází v kterémkoliv z nás, včetně moudrosti Buddhy, existuje ve všech z nás; ta moudrost věků je v nás všech. A umí být poznána v kteroukoliv chvíli, v jakémkoliv čase, v mžiku.

Pointa

Zkoumáme-li Velkou Mysl, učíme se být plně funkční lidské bytosti, které mají schopnost jednat z pozice skutečného vhledu a lásky. A to je vše, o co jde. Všechna zenová cvičení – sezení, Big Mind a tak dále – jsou užitečné způsoby, jež slouží účelům budování charakteru, vědomí a uvědomování si, že naše skutečné fungování přichází s moudrostí a soucitem. Toto je celá pointa. Je to pointa zenu, je to pointa buddhismu, je to pointa všech velkých náboženských a učených tradic, které znám. Pokud více a více z nás nezačne fungovat s moudrostí a soucitem ke všem bytostem, pokud nevíme, nevidíme, že vše je ve skutečnosti jedno já, neboli rozšíření či projev Velké Mysli, tak potom se propadáme do strachu, žárlivosti, chamtivosti a nenávisti, založené na iluzi oddělenosti, izolace. Pokud vnímáme naše já jako oddělené, izolované a odloučené od naší úžasné země, od hor, od řek, oceánů, pak máme sklony zneužívat jeden druhého a i planetu samotnou. Myslím si tedy, že právě v tuto chvíli je rozhodující, abychom se probudili a začali jednat s moudrostí, soucitem a vědomím.

D. Genpo Merzel Roshi

Se souhlasem Big Mind, Inc. přeložil Jan Bičiště

#GenpoRoshi #Osvícení #Zen

Doporučené příspěvky
Chronologicky
Odebírejte novinky
Archiv
Vyhledávání
No tags yet.
Sledujte nás
  • Facebook Basic Square