Jediný úkol ega


Co je správnou funkcí systému vlastního já neboli ega? Navigovat člověka do proudu života. Pokud se nacházíme v proudu života, který je z perspektivy jedince nepochopitelný, tak právě v přítomném okamžiku naplňujeme své aktuální poslání a náš život má smysl. Naše tělo je otevřené a uvolněné a životní energie jím volně proudí. Subjektivně se cítíme lehce, svobodně, šťastně, klidně a v bezpečí. Jsme „doma“. Tam, kde máme být. Nic neschází a ani nic nepřebývá. Vlastní já či ego v tu chvíli nevnímáme. Naše samostatná oddělená identita je najednou pryč. A takové zdravé ego funguje jako rozhraní, jako převodová struktura mezi prázdným universálním vědomím a materiální realitou.

Pokud se v tomto stavu momentálně nenacházíme, znamená to jediné. Náš vnitřní kompas, naše navigace zpět „domů“ nepracuje správně. Podobně jako bychom se pohybovali neznámou divočinou v krutém mrazu a směřovali do vyhřátého domu plného přátel a dobrého jídla a pití, který bychom viděli na mapě. Ovšem v ruce bychom měli kompas, který by místo na sever ve skutečnosti ukazoval na východ. To také znamená, že cesta „domů“ může být vyčerpávající a náročná. Se správnou navigací se však každým krokem přibližujeme. Naopak s navigací špatnou můžeme dlouhé roky bojovat o holý život v pustině a nakonec v ní vysílení zemřít. No a k tomu všemu ještě ten dům nemá neměnnou polohu. Naše poslání, náš účel se mohou v životě měnit.

Principem vnitřní práce je v první řadě rekalibrace systému já. Seřízení pomyslného vnitřního kompasu. Protože podobně jako ryba nevidí vodu, ani my nemáme žádnou nepochybnou vnitřní referenci toho, co je zdravé a co je škodlivé. Co je správné a co je nesprávné. Co je pravda a co je lež. Co je čisté a co je falešné. Co je otevřené a co je skryté. Plujeme ve své vlastní „vodě“, aniž bychom o ní cokoliv věděli. Proto se neumíme přirozeně správně orientovat. A navíc většinou ani netušíme, že nějaký „domov“ vůbec existuje. Naše bloudění pustinou nám přijde jako normální lidský úděl.

Jaké možnosti jsou k dispozici?

První důležitý kalibrační mechanismus je duchovní probuzení. Osobní prožitek skutečnosti, která nám dokáže, že naše vlastní já, naše ego, je pouze fiktivní konstrukce tvořící naší domnělou identitu. Je to funkční rozhraní mezi prázdným vědomím a manifestovanou realitou, které však nemá žádnou svou oddělenou, samostatnou existenci. Probuzení či osvícení je osobní prožitek našeho Pravého já, naší skutečné identity, která je nezrozená a neumírající a v celém vesmíru je pouze jedna jediná. Cokoliv se děje, když ve stavu probuzení aktuálně jsme, je pravdivé a správné. V ten okamžik jsme vždy již „doma“, i když zpočátku pouze ve své duchovní či bytostné rovině. Následné probouzení se v dalších rovinách (mentální, emocionální, tělesné) pro většinu z nás znamená práci. Proces deaktivace sil minulosti v našem systému. A postupný návrat krok za krokem do srdce.

Dalším mechanismem je zpětná vazba od druhých. Klíčová je samozřejmě její kvalita, která je přímo závislá na úrovni bdělosti, osobní zralosti a tedy také „úrovni zkalibrovanosti“ druhého. Dobrý učitel či průvodce může tedy tento proces zásadním způsobem urychlit.

Třetím velice cenným mechanismem jsou sny. Protože mechanismus snění funguje na jemnohmotné úrovni, je sám o sobě čistý. Sny poskytují pravdivou perspektivu. V bdělém vědomí tuto pravdivou perspektivu zevnitř nemáme na mentálně emocionální úrovni přímo k dispozici. A to proto, že náš subjekt (vlastní já či ego) je tím samotným nástrojem vnímání, porozumění a jednání. Aby nám snění mohlo být k užitku, musíme provést správný překlad ze symbolické roviny do bdělého, mentálně emocionálního porozumění.

V neposlední řadě se naše ego soustavně snaží zkalibrovat realita samotná. Sám život. Naše vlastní životní okolnosti, kvalita našeho života, hloubka našich vztahů a naplnění z naší práce či míra naší osobní svobody a pravdivosti nám jasně zrcadlí, jestli ta střelka pomyslného kompasu místo na sever ukazuje jenom o 2 stupně k východu nebo spíše někam k jihu, a jediné, co potom kolem sebe vytváříme, je negativita. Jenže tuhle nejpřímější zpětnou vazbu jsme většinou ochotni vzít na vědomí pouze v situacích těžkých životních otřesů. Ty přicházejí, když máme dojem, že následujeme kompas po pěkné široké cestě, ale ve skutečnosti jdeme slepě po skále, až se zřítíme do propasti. A ani to často nestačí, abychom začali skutečně řešit příčinu, kterou je špatná navigace.

Naše vlastní já je živý proces. Když je nakonec z jakéhokoliv důvodu vystaveno výše uvedeným kalibračním silám v dostatečné intenzitě a době trvání, nemá jinou možnost než se začít čistit, hojit a transformovat. Není to však úplně jednoduché, protože naše ego je z velmi dobrých a praktických důvodů vybaveno systémem odolnosti proti změně. Ten působí sám o sobě neutrálně a nestranně. A pokud je nastaven správně, pomáhá automaticky udržovat optimální směr. To však platí i naopak. Skládá se ze tří základních prvků. Skutečně účinná podpora rekalibračního procesu bude aktivně působit ve všech třech.

Prvním je systém udržování rovnováhy. Ten za nás automaticky vyvažuje vědomou motivaci a vnitřní sílu toužící po změně proti odporu nevědomých skrytých klíčových domněnek. To způsobuje stabilitu až stagnaci v jejímž důsledku vzniká napětí, které zatěžuje naši mysl, emoce a tělo. Takto vznikají nemoci anebo nutkání toto napětí nějakou více či méně zdravou, byť každopádně zbytečnou aktivitou kompenzovat. Skryté klíčové domněnky tvoří nevědomá, mentálně emocionální struktura, která reguluje přísun životní energie pouze v takové formě, kvalitě a frekvenci, jež umožňují jednání vedoucí zejména k neustále opakovanému znovu potvrzování těchto nepravdivých domněnek. Skryté klíčové domněnky se v našem jednání projevují také ve formě nevědomých návyků. Rekalibrace tedy znamená osvobození se od těchto skrytých klíčových domněnek.

Druhým prvkem je systém předcházení ohrožení. Tento systém má velké opodstatnění v interakci s realitou, když hrozí nějaké akutní nebezpečí. Pracuje ovšem i vnitřně, ve vnitřní, fiktivní realitě. Zabezpečuje instinktivní vyhýbání se vnitřní emocionální bolesti. Tato vnitřní emocionální bolest pocházející z minulosti tvoří jakési lepidlo, které drží skryté klíčové domněnky pohromadě. Systém předcházení ohrožení ovlivňuje naše vnímání, pozornost a jednání tak, abychom se v žádném případě nějakou svou aktivitou k této staré emocionální bolesti znovu nedostali a nemuseli ji opět prožívat. Prvním signálem aktivace tohoto systému ve vědomí je strach. Ten se může dále rozvíjet do úzkosti nebo podrážděnosti. Právě skrze tento strach však naše správná cesta nejspíše vede.

Třetím prvkem je systém vědění. Jak si vytváříme porozumění a interpretaci vnější i vnitřní reality. I tento systém je vychýlen ze svého optimálního fungování existencí skrytých klíčových domněnek, a to tak, že akcentuje jevy a zkušenosti, které domněnky potvrzují. A naopak mnohdy úplně vytěsňuje jevy a zkušenosti, které domněnky vyvracejí. Neboli při existenci skryté klíčové domněnky je vnímání, interpretace a porozumění vždy paranoidního charakteru.

Nežijeme-li v lehkosti, volně, ve vnitřním klidu a hřejivém pocitu, v jemné radosti čistě jenom proto, že jsme, znamená to, že nejsme „doma“. Náš systém není správně zkalibrován. V lepším případě už jsme na správné cestě a máme v sobě víru, že „domov“ existuje. Pouze tato víra, což je vlastně tušení „domova“, nás dokáže udržet v kursu na cestě probouzení, střízlivění, vnitřního léčení a transformace. V horším případě o „domově“ ani netušíme. Nepřišli jsem do styku s pravým učením. Jsme ztracení. Vrátit se na správnou cestu je však vždy možné. V podstatě je to ta jediná skutečná odpovědnost, kterou, jako ego, v životě máme.

#Osvícení

Doporučené příspěvky
Chronologicky
Odebírejte novinky
Archiv
Vyhledávání
No tags yet.
Sledujte nás
  • Facebook Basic Square